den9 - cernypetr

Je sobota 19.srpna. Čeká nás vlastně poslední den tohoto nevšedního výletu, během kterého uděláme mnohasetkilometrový krok směrem na sever, abychom sladkou Francii opustili stejnou branou, kterou jsme do ní vstoupili. Nějakých 600 kilometrů před námi leží Štrasburk, místo našeho prvního a posledního noclehu, město na hranici Francie a Německa.

Probouzíme se do slunečného rána, na patrech pachuť italského fernetu, fontánka v bazénu naproti našemu tábořišti vytrvale chrlí čůrek vody, jehož pleskání o hladinu stimuluje naši ranní potřebu. Zvolna se postupně ploužíme přes asfaltové hřiště směrem k placatému baráku sociálek a nostalgicky se rozhlížíme po lelkujících návštěvnících campu, kteří se také potulují okolo svých mobilních příbytků a chytají první dopolední paprsky. Vaříme si poslední kávu na Štěpánově primusu, snídáme a s vědomím toho, že dnes většinu dne strávíme v autě nějak zvlášť nespěcháme s balením. Nakonec vyrážíme těsně před půl desátou, což se nějak zvlášť neliší od našeho standardu.

Ačkoli je ještě brzo myslet na večer, Štěpán začíná telefonicky ověřovat situaci ve Štrasburku, protože Pavliny klíče od jejího bytu máme stále s sebou. Pavla mu nastydlým hlasem do telefonu sděluje, že je nemocná, takže padá rozhodnutí nekomplikovat jí dál situaci a náš pohraniční nocleh přesunout do domu Miriam. Zdá se, že Miriam Štěpánův další telefonát příliš nerozhodil a se situací, která jí do příbytku kormidluje tři poněkud zašlé poutníky, se vyrovná docela dobře. Informuje nás, že její přítel Tieri má dnes narozeniny a chystají se do hospody. Z nás sice nikdy narozeniny nemá, s hospodou ovšem počítáme taky, takže se brzy dohodneme styčné plochy našich dnešních plánů. Štěpán již při naší návštěvě z minulého týdne tvrdošíjně prosazoval návštěvu "Pivní akademie" a vypadá to, že mu to tentokrát vyjde...

Okolo čtvrt na jedenáct najíždíme na dálnici, tabule na rampách hlásí "Strasbourg 518km" . Nálada ve voze už není tak rozjařilá, jako před devíti dny, Anča jistí situaci aby cca 120 kilometrů před Štrasburkem opět zblbla a připočetla ke zbývající trase 800 kilometrů ve snaze obrátit nás zpět na jih a pokračovat dál v dovolené. Dlouho vybíráme benzínovou pumpu, kde bychom se osvěžili a zakousli nějakou tu bagetku, až neomylně zastavíme u stanice v rekonstrukci a musíme do shopu stovky metrů podél čerstvých výkopů. Střídáme se za volantem, kdykoli řídí Mat, auto pípá, že chce do servisu, z čehož je Štěpán nervózní. Z palubního přehrávače zní Jethro Tull a po třetí hodině odpolední dorážíme ke Štrasburku.

Naše cesta vede nejprve do obchodního domu AUCHAN, ještě nám zbyly nějaké šušně a je třeba je utratit především za víno a další pochutiny, kterými se chystáme podarovat naše blízké v Česku. Navíc Mat vkládá do návštěvy obchodního centra své poslední naděje zakoupit svým synům ona typicky francouzská trička, která mu v Saint Tropez sliboval Štěpán. Jeho naděje jsou ovšem marné, všechna trika mají výhradně americké motivy, Štěpán tedy Mata uklidňuje svým tvrzením, že zná v centru Štrasburku skvělou "hadrárnu", kde se dozajista obejde. S košíkem vrchovatě plným chlastu (Štěpán navíc s novým sakem a kalhotami) tedy zajíždíme na parkoviště, reorganizujeme kufr vozu a vyrážíme k nemocné Pavle, kde ji naplníme ledničku sýry, co se na cestě domů nesmí zkazit, a jako výraz vděku za azyl zanecháme v jejím bytě zbytek potravin, které jsme celý týden vláčeli od campu k campu. Na oplátku jsme pohoštěni koláčem z jogurtu, který minulou sobotu Štěpán mylně pokládal za sýr, a kávou. Pavla je skutečně nemocná, nicméně slibuje, že se večer objeví v "Pivní akademii".

Chystá se déšť a my máme před sebou ještě důležitý úkol vyrazit do centra Štrasburku a podpořit Mata v jeho honbě za typicky francouzskými dary pro jeho děti. Nutno poznamenat, že Mat je již značně nervózní. Večer se blíží... V centru města se skutečně spustí totální lijavec, konečně přicházejí ke slovu naše větrovky. Plácáme se v sandálech kalužemi na náměstích a v ulicích, přičemž postupujeme stále dál ke čtvrtím, které zvolna zavírají své obchody a dovádějí nás až k absolutní beznaději. Konečně však v téměř posledním otevřeném obchodě Matovo trápení jako zázrakem končí, a my můžeme pokračovat vstříc večernímu dobrodružství.

Přesunujeme se vozem do domu Miriam, kde už je i její francouzský přítel Tieri, kterému je dnes 41 let. Směsicí cizojazyčných výrazů mu nejistě blahopřejeme a otvíráme první plechovková piva. Vděčně našim hostitelům nabízíme výměnou naše zbylé Gambrinusy a Pat s Matem pro ně spěchají do autolednice, která nás doprovázela celý výlet a svědomitě vždy udržovala pivka v pitelné teplotě. Po otevření poklopu však jedno z piv nešťastnou shodou okolností exploduje a než se jej Patovi podaří dostat mimo vůz, pokřtí tento zlatavý mok zánovní sedačky i citlivé plasty interiéru. Zahazujeme proraženou plechovku do popelnice a onu skutečnost opatrně sdělujeme Štěpánovi. Nemá věru radost a při našem odchodu z domu se s ustaraným výrazem a štusem kapesníčků snaží vzniklé škody alespoň částečně setřít. Nezbývá než doufat, že na naší zítřejší cestě domů nebudeme zastaveni policií, protože z vozu se bude nepochybně linout pivní vůně ještě dlouho...

Přesouváme se s Miriam a Tierim do "Pivní akademie", stylové dřevěné putyky, která nabízí nepřeberné množství druhů piv. Tam už čeká Pavla. Poroučíme si piva, tenkou pizzu k němu, Štěpán s Patem i "krušut" - hromadu zelí oplácanou nejrůznějšími podobami masa. Večer ubíhá velmi družně, jazyková bariéra mezi námi a Tierim je postupně vytlačována internacionálními výkřiky typu "ZZ TOP!" nebo "Led Zeppelin!". Tieri je naše generace. Piva a hodiny přibývají, začínají se nám motat jazyky, Pavla odchází opět stonat do svého bytu a i my se před jednou hodinou ráno vypotácíme před akademii, rozloučíme se s Miriam a Tierim, kteří jdou spát jinam, fasujeme od Miriam klíče a vydáváme se na strastiplnou pouť napříč starobylým Štrasburkem.

Nálada je vynikající, prozpěvujeme si, neustále se fotografujeme, blábolíme, Štěpán v jednu chvíli dokonce uléhá na refýž a zdá se, že v této pozici vyčká na první ranní tramvaj. V této bujaré náladě dorážíme až k domu s kaplí a skautskou klubovnou, chvatem naučeným od Tieriho otevíráme zadní branku, nasáčkujeme se dovnitř a Mat se Štěpánem obsazují dvoulůžko v horním pokoji. Pat se bude muset protentokrát ještě jednou spokojit se spacákem.

Je kolem čtvrt na tři ráno. V nastalém tichu usínáme spravedlivým spánkem opilců. Amen.