den8 - cernypetr

Během noci ze čtvrtka na pátek opravdu vydatně prší. Na tomto místě je tedy třeba vzdát zasloužený hold Lukiho stanu, který s vodními přívaly statečně bojuje a vzdoruje jim. Ráno je jasnější večera. Velké kapky včerejší noci odrážejí z kapoty našeho vozu ranní slunce, bělavé páry hynou po modrém blankytu a vlají okolo holých palic okolních skal jako bílé šály dávných aviatiků. Povzbuzeni tak náhlou a příjemnou změnou balíme tábor a definitivně určujeme středobod dnešního putování: Přejezd Mont Vetoux, 2000 metrů vysoké hory s výhledem na svahy Alp na severovýchodní straně a vínem vonící zvlněný kraj Provence na jihozápad.

Vzhledem k tomu, že se nám včera přes prokazatelnou snahu nepodařilo najít nikoho, kdo by od nás vybral nějaké peníze za nocleh, spěšně nakládáme naše harampádí do kufru a s mírným přibržděním u pomyslné brány opouštíme Camping Des Princes d´ Oranges.

Vzhledem k tomu, že náš dnešní cíl je nejvyšším bodem širokého okolí, již z dálky můžeme během naší cesty po horských silnicích nad rozlehlými údolími sledovat jeho nahatou spičku a na nejrůznějších místech stále blíž a blíž hoře vystavovat dobyvatelské pózy svým objektivům. Míjíme netečný dobytek s lelkujícími pasáky a louky zvedající se do kopců okolo nás. Nálada ve voze zdá se výborná, lehké karamboly minulých dní jsou nenávratně pryč, Bob Dylan zpívá Visions of Johanna a my se přes Séderon, Montbrunt Les Pains, Aurel a Sault šplháme k devatenáctistům metrům nadmořské výšky. Silnice se vlní stále nižším a nižším porostem, až zůstává obklopena jen kamením s řídkými trsy trávy. Cestou nahoru míjíme relativně velký počet cyklistů v různém stadiu zadýchanosti a vyčerpání. Většina z nich nám přijde ještě starší, než jsme my. Pohodlně usazeni v sedačkách výkonného automobilu prožíváme s nimi ty poslední metry jejich kalvárie, naše oči však už hltají do ztracena se otvírající krajinu pod námi. Jednoduše nádhera...

Přes hodinu se potulujeme po vršku hory pod vysílací věží. Z její vyhlídkové plošiny stále dokola přehlížíme nekonečné panorama ostrých alpských vrcholků ve vzdálených oblacích a z opačné strany pak odhadujeme, kde leží Avignon a další mety našeho prázdninového tripu. Těsně před odjezdem ještě pořizujeme na kamenitém srázu pod silnicí fingované záběry ve stylu "horský vůdce" - lze předpokládat, že během několika málo let nabudeme nad těmito fotkami upřímného přesvědčení, že jsme horu Mont Ventoux dobyli pěšky v sandálkách...

Anča (zřejmě z řídkého vzduchu) zblbla a opět se sekla. Štěpán je nucen ji specielně seříznutým klacíkem kompletně resetovat, čímž naše milá průvodkyně zcela ztratí paměť, neví ani, na kterém světadílu se nachází, natož aby našla nějaké satelity. A tak za stálých oživovacích pokusů snáší se naše auto do stále nižších a nižších nadmořských poloh.

Je přibližně jedna hodina odpolední, naše žaludky se hlásí o svá práva. Přijíždíme do městečka Malaucéne, hledáme a vzápětí nacházíme boulangéra, zdá se, že máme vše potřebné pro malý popolední piknik. Štěpán ještě podniká jeden ze svých mnoha impulsivních nákupů, kdy zničeho nic zmizí, aby se po chvíli objevil se sklenicí oliv či s náručí jiných pochutin. Hledáme vhodné místo k našemu pozdnímu obědu. Najdeme ho až za městem Le Crestet, nedaleko Božích muk v řídkém lesíku na konci lesní cesty, kde sehrajeme živý obraz "Le déjeuner sur l'herbe" ze Salónu odmítnutých, bohužel bez oné nahaté dámy, protože jediná dáma na naší palubě je třeskutě virtuální a dnes navíc v rekonvalescenci po totální ztrátě paměti. Jinak však atmosféře zhola nic neschází, sluneční paprsky si klestí cestu řídkým listovím okolních stromů, zobeme olivy a sýr a bagety drobíme na ušmudlanou karimatku. Kolem je ticho a klid, dokonalá imprese... Když Mat potajmu uprostřed tohoto na troud suchého lesíku pokoutně vykouří svoji odpolední cigaretku, pokračujeme v naší pouti dál na města Nyons s kapličkou na kopci, Valréas s kostelem a netypickou křížovou cestou v něm. Drápeme se na věž zvonice a pozorujeme sluncem zalité okolí. Infantilně strkáme hlavy do velkého zvonu a přemítáme, co by se tak mohlo stát, kdyby náhle spustil.  

O chvíli pozdji už ujíždíme směrem k dálnici, která nás zítra povede zpátky na Štrasburk.

Ocitáme se v regionu Rhône - Alpes, v hospodě pod pevností Crest si dáváme odpolední pivko a pak dál na Lyon přes města Alixan, Romans, Marges směrem na severozápad. V podvečerních hodinách naše cesta končí v městě Hauterives, kde nacházíme velký camp s plaveckým bazénem a komfortními travnatými boxy pro pohodlné stanování.

Už v recepci campu nás zaujmou plakáty s jakousi obskurní stavbou ve stylu buddhistických chrámů. Postupně vyjde najevo, že se jedná o jedinou místní pamětihodnost, kterou má na svědomí legendární občan města Ferdinand Chéval, pošťák žijící na přelomu 19. a 20. století, který onu zběsilost stavěl sám po nocích celých 33 let (jak praví turistický průvodce). Šílený pošťák Chéval je nepochybně chloubou tohoto města, jmenuje se po něm hlavní náměstí, na kterém má bustu hned vedle památné budovy pošty. Je nám jasné, že něco takového musíme vidět, a proto za šera vyrážíme do města. Naše nadšení však opadne ve frontě na vstup do oné kdesi v zahradách ukryté atrakce, kde dnes navíc probíhá jakési multimediální představení a poplatek za návštěvu je cca 7 euro. Nakonec s ulehčením frontu opouštíme a rozhodujeme se ušetřené peníze propít v hospodě hned vedle. A tak zatímco odkudsi zpoza zdí se ozývá temná scénická hudba, popíjíme u stolu jedno pivko za druhým a pozorujeme pár místních opilců, jak odvážně mixují ty nebizarnější druhy alkoholu. Štěpán je odvážně dokumentuje, i když nevíme, co může naše zvýšená pozornost způsobit. Naštěstí situace nevyústí v žádný konflikt a my se nočním městem vydáváme zpět do campu, přičemž především Štěpán tropí drobné výtržnosti a na centrálním náměstí zuřivě fotografuje bustě šíleného pošťáka oko.

Ve předpůlnočním campu večírek pokračuje, zbytky kulervoucího italského fernetu ředíme tonikem a pomalu se loučíme s krásnou dovolenou. Před sebou máme už jen dva dny, které většinou strávíme v autě při dlouhých přejezdech směrem k naší vlasti.