den7 - cernypetr

V noci skutečně přišel nepříliš vydatný déšť, ráno se mezi mnoha mraky na obloze potuluje osamělé slunce, dostatečně vydatné, aby zvolna osušilo Matův stan. Chvíli se podivujeme nad tím, že Štěpánův stan je suchý hned. Příští večer nám vše osvětlí...

Z rezatého caravanu, kde se včera v noci odehrála bitka místního pošuka se sebou samým se neozývají žádné zvuky, vaříme kávu, snídáme, balíme a Pat vyráží platit camp s tím, že počká na zbylé členy výpravy v brány. Co se přesně stalo v tu dobu, nemůže tedy autor tohoto zápisu přesně vylíčit, pravdou však je, že když nasedá k ostatním do toho onoho nového a drahého vozu, Štěpán maje pokleslé koutky úst mlčí a Mat za volantem si zachmuřeně brouká neidentifikovatelnou melodii. Pravý práh vozu je mírně promáčklý. Pat si vzpomene na včerejší patálii s fotoaparátem a pochopí: impérium vrací úder...

Aby trápení nebylo málo, vysadila nám své služby Anča, naše doposud věrná společnice, bez jejíhož permanentního upozorňování, že "jsme mimo trasu", si už naši další cestu ani nedokážeme představit. Štěpán se vyjadřuje nelichotivě o italském výrobci a vytrvale přístroj vypíná a zase zapíná v naději, že se přece jen chytne. Naše cesta vede stále výš a výš, auto se kroutí sklaními serpentýnami, pod námi se otevírají hluboká skalnatá údolí, pozorujeme přečerpávací elektrárnu na naší první zastávce ve skalách a pokleslá ranní nálada zdá se býti opět přečerpána do vyšších poloh spokojenosti, ba možná nadcházející nirvány. Dnes nás čeká velký kaňon řeky Verdon.

Vjíždíme do městečka Saint Cézaire. Kamenné domy, úzké uličky a cesta nahoru k "point de vue" - místa s nádherným rozhledem po oblých zalesněných kopcích okolo. Kamenné štíty domů pod námi nesou šikmé střechy z hřebenáčů, hrajících všemi odstíny pálené hlíny. Přibližně po hodině pokračujeme v našem putování. Silnice dál stoupá přes městečka či vesnice Escragnolles a Seranon skoro ke dvanáctistům metrům nad mořem. Překonáváme hřeben, cestou obdivujeme párek Belgičanů v lesknoucím se veteránu Bentley a pomalu se blížíme do oblasti řeky Verdon. Zvolna klesáme opět až na cca 700 metrů a rozhodujeme se projet po levé straně kaňonu.

Je po jedné hodině odpolední, po sestupu s vršku padá rozhodnutí zasednout na verandu před Grand Hotel Bain u hlavní silnice. Poroučíme si opulentní menu s předkrmem a po rybě resp. kuřeti následně i desertem (o vínu nemluvě). Hodujeme asi třičtvrtě hodiny, mezitím se z nebe snáší deštík, který se však na náš bohatý stůl se sýry a vínem skrz husté koruny stromů nad námi nedostane.  

Konečně tedy přijíždíme nad kaňon. Jakýsi předkrm jsme zažili už počátkem týdne u řeky Ardéche. Z vysokých skal pod silnicí pnoucí se po skále vychutnáváme pohled na tenkou modrou pentli tam někde dole. I tady mnohé kanceláře nabízejí romantickou jízdu na kanoi nebo raftu. Naše cesta je neméně romantická, úzká silnička zaříznutá do srázu, občas schovaná skalním tunelem.

Před třetí hodinou odpolední dojíždíme na 180 metrů vysoký most, který spojuje obě strany kaňonu. Most je plný čumilů s hlavami přes kamenné hrazení, uprostřed, v místě, kde jsou oblouky mostu nejvyšší, stojí konstrukce s gumovým lanem a dobrovolní šílenci, ochotní za to ještě platit, se ovázáni řemeny ze suchých zipů vrhají po hlavě dolů do propasti, kde v tureckém sedu na roztažené dece sedí zřejmě jeden z provozovatelů kratochvíle a houpající se sebevrahy povzbuzuje a po akci jim dozajista pochlebuje, což ovšem nemůžeme vidět, protože je to hrozitánsky hluboko pod námi... Pořizujeme mnoho záběrů, srovnáme žaludky a pokračujeme.

Stoupáme až na 1160 metrů, další zastávka na vyhlídce v zatáčce, fouká silný vítr, je chladno a mraky se nám převalují nad hlavami. Za několika dalšími zatáčkami se v dalekém průhledu mezi kopci šedivě třpytí hladina nádrže, kam řeka Verdon ústí. Za chvíli se už propadáme na 500 metrů nad mořem a přejíždíme po mostě cíp vodní nádrže, na jejíž pláži přistávají hordy výletníků na lodích. Grand Canyon je za námi. Mat ulehčeně otevírá pet láhev s vlastnoručně připraveným nápojem TANG a ve chvíli, kdy ji přikládá k ústům, Štěpán za volantem provede jakýsi manévr a Mat si ostře rudou tekutinu nabryndá do rozkroku na svoje parádní tříčtvrťáky. Pokračujeme v jízdě, Mat si zachmuřeně brouká neidentifikovatelnou melodii...

Okolo půl páté nás vítá Moustiers Ste Marie, město s malou kapličkou vysoko nad hlavní ulicí ve skalní soutěsce, ke které vedou nekonečné schody. Vděčně se necháváme Štěpánem přesvědčit, že pohled zespoda je mnohem, mnohem romantičtější, usedáme na lavičku a soucitně pozorujeme zástupy turistů, kteří nemají tak precizní informace a nastupují strastiplnou cestu nahoru.

Míříme dál mezi poli odkvetlé levandule, krajinou, která působí jako lautr rovina, ale která je 700 metrů nad hladinou moře, přes městečka jako Puimoisson, Oraison až na dálnici. Po ní objíždíme Sisteron, když se nám po pravé ruce začíná zvedat podhůří Alp, uspořádáme na odpočívadle krátkou poradu za asistence hejna mušek nad hlavami a opět ji opouštíme. Ve městě Mison Les Armands nakupujeme zásadní potřeby - hajzlpapír a italský fernet, protože toho českého se nám zdá na večer už málo. Začíná pršet, obloha je jako olovo, marně se dohadujeme, kde že se obloha trhá, abychom se tím směrem mohli vydat. Je sedm večer, je nejvyšší čas najít camp. Je nám jasné, že dnes budeme stavět tábor do mokra. Matův pohled čas od času sklouzne na skvrnky na kalhotech...

Ve městě Pont Lagrand už vysloveně leje a fučí silný vítr. Konečně dojíždíme do města Orpierre a nalézáme Camping Des Princes d´ Oranges, umístěný ve stráni v terasovitě položených uličkách. V pauze mezi deštěm rychle stavíme stany do mokra, Štěpán se mezitím snaží vnutit do recepce campu, je však odeslán kamsi do nedalekého baru, nikdo od něj peníze nechce, tak snahu zaplatit vzdáváme a na našem plynovém vařiči ohříváme konzervy se "zvěřinou". Jak se dočítáme na obalu, konzervy obsahují asi 30% jelena kříženého s prasetem, ostatek pak tvoří mouka, šrot a nepochybně i bukvice a nejrůznější odpad. Velmi si pochutnáváme.

Začíná opět pršet, Štěpán nás zve do svého většího stanu, porovnáváme italský a český fernet, italský prohrává na celé čáře. Záhy se však naše popíjení začíná zvrhat ve večírek v kajutě zvolna se potápějící lodi. Voda vzlíná podlážkou stanu, zároveň ji začínají propouštět stěny. Začíná nám být jasné, proč byl stan ráno ihned suchý... Situace se stává neúnosnou, Pat a Mat se uchylují do svého menšího, ale suchého stanu a Štěpán vyhledává útočiště ve svém automobilu. Stráví tam noc ve skrčenecké poloze, ale jinak dozajista v komfortu, neboť má po ruce všechny vymoženosti techniky a důmysl konstruktérů koncernu VW. Jeho úložný prostor pro deštník má dokonce kanálek pro odvod tekutin z vozu, což znamená, že při troše obratnosti by Štěpán nemusel opouštět vůz ani ve vysloveně nutných případech...