den6 - cernypetr

Naše cestovatele jsme včera opustili v situaci, kdy začínalo být na pováženou, kde ten večer ulehnou a zda tam vůbec s prázdnou nádrží dojedou. První problém však byl zdárně vyřešen a druhý se tím pádem (protože ráno bývá přece moudřejší večera) nezdá tak zásadním. Čeká nás den v milionářském letovisku (konečně tedy budeme mezi svými). Sprchujeme se ve VELMI horké vodě, kterou nelze nijak míchat (autor tohoto zápisu se již jednou o přehorké sprše zmiňoval, leč omylem - opravdové peklo to bylo až zde), balíme a cestou z campu se opatrně rozhlížíme, jestli odněkud přece jen nevyběhne někdo, komu by bylo možno náš zdejší pobyt uhradit. Nestane se tak, nenajdeme ani nic, co by připomínalo recepci nebo nedejbože bránu, tak si vesele vydechneme a ujíždíme bez zaplacení.

Naším prvním úkolem je obstarat naftu do našeho samohybu. Anča nakonec nachází městečko La Garde Freinet s jedním čerpacím stojanem na ulici, kde dotáčíme nádrž po hrdlo a jedeme dál k pobřeží směrem na St. Maxim.

Další zastávkou je Grimaud, typické jihofrancouzské městečko s hradem na kopci, který vypadá tak trochu jako naše Trosky. Parkujeme auto a stoupáme úzkými křivolakými uličkami nahoru k hradu, kde z pobořených zbytků zdí ční kulatá věž a pod nimi se ve slunci vyhřívají patra kamenného hlediště jakési přírodní scény. Procházíme kolem nepřeberného množství vypáleného arzenálu ohňostrojařského a už víme odkud včera večer vítr foukal... Docela litujeme, že jsme včera ještě nesebrali síly a nepopojeli dál, protože večer v Grimaud musel být vskutku jedinečný. Rozhlížíme se po kraji, slunce dnes vysloveně nabádá k cestě k moři. Dokonce vidíme už vzdálenou mořskou hladinu, od které nás dělí jen pár kilometrů cesty rozehřátým francouzským jihem.

Doprava na silnici vedoucí do Saint Tropez povážlivě houstne. Naše průměrná rychlost se začíná blížit cestovní rychlosti tělesně handicapované želvy, těsně před vjezdem do města si pro velký úspěch a z nedostatečného pochopení naší Anči dvakrát objedeme přeplněný kruhový objezd a už slavně vjíždíme do četnicky proslulého přístavního města. Parkujeme auto u přístavu a vydáváme se hledat slavnou četnickou stanici. Nacházíme turisty obležený vybydlený dům, ve kterém (alespoň jak tvrdí Štěpán) ještě před pár lety četnící skutečně sídlili. Město je hlava na hlavě, high přístav, kam dorážíme následně je jachta na jachtě. Potulujeme se směrem k majáku okolo pohupujících se zakotvených obrů, plných bodyguardů a prsatých krasavic a snažíme se tvářit jako majitelé některé z nich na vycházce. Vzájemně si pózujeme před fotoaparáty a vychutnáváme bohaté sluneční paprsky. Vzhledem k tomu, že počasí je dnes vskutku přepychové, je rozhodnuto vyhrabat v našich batožinách plavky a ručníky a alespoň na malý okamžik ulehnout na některou z písčitých pláží tohoto letoviska, abychom o tom mohli doma vyprávět našim manželkám a nasrat je ještě o něco víc, než byly, když jsme odjížděli... Cestou z přístavu Pat nevydrží psychický tlak a zakupuje dětem trička s nápisy St. Tropez, zatímco Mat je Štěpánem přesvědčen, že ta pravá trička s francouzskými motivy zakoupí nejvýhodněji a nejpohodlněji na zpáteční cestě v echt francouzském Štrasburku.

Za půl hodinky už naše mužná těla spaluje popolední žár na veřejné pláži Tahiti, mažeme se Štěpánovým opalovacím krémem (on jediný na něj před cestou na jih pamatoval). Moře není nic moc, připadá nám studené a, vzhledem k tomu, že je všude mraky lidí, lehce špinavé. Štěpán si navíc stěžuje, že ho žahla medúza, žahanec nám však odmítá ukázat, můžeme se tedy jen dohadovat, kam. Koupání moc nedáme, Štěpán nás po chvíli zvedá velí směr plážový bar, kde už v mírumilovném stínu rákosové stříšky žíznivě zlikvidujeme studené pivko značky Heineken. Zaplatíme a vydáme se po pláži zpět na poměrně vzdálené parkoviště. Přibližně uprostřed cesty si Pat uvědomuje, že jde bos, což je sice v této chvíli docela příjemné, ale zbytek dovolené by se tímto mohl stát utrpením, proto se vrací do baru, kde překvapeným novým pijákům tahá své sandály zpod nohou. Nevšimne si během toho ještě pohozeného ručníku, který posléze začne postrádat Stěpán, ovšem až u auta, kdy ho ani nenapadne se tak daleko vracet. Po zbytek zájezdu je ochoten utírat se do toaletního papíru.

Na tomto místě je však nutno udělat malou vsuvku. Autor tohoto textu, absolvent seminářů psychologie u dr. Laška na pedagogické fakultě v Hradci Králové, dochází k tomuto poznatku: Když není Mat ve své kůži, čili je-li čímsi znepokojen či snad dokonce nasrán, projevuje se zamlklostí kombinovanou s broukáním blíže neidentifikovatelné melodie...

Naše návštěva Saint Tropez tímto končí, zvažujeme pokračovat podél krásného pobřeží dál na východ, totální zácpa silnice nás však po nějaké době přinutí tuto dozajista romantickou cestu opustit vydat se opět do vnitrozemí. Stáčíme tedy vůz směrem k dálnici, kterou přejíždíme a začínáme opět nabírat nadmořskou výšku až někam k šestistům metrům. Je přibližně pět hodin odpoledne, rekapitulujeme naše dosavadní dnešní zážitky, prohlížíme pořízené fotografie. Matův fotoaparát vydává zvuk polámaného autíčka na klíč a odmítá otevřít objektiv, ba co víc - ukázat pořízené fotografie. Mat přístrojem manipuluje, různě ho natáčí, chvíli vypadá, že by mu nejraději poskytl umělé dýchání, až se Štěpán přiznává, že mu při hledání čehosi ve dveřích automobilu fotoaparát vypadl na zem. Horlivě slibuje nápravu a navrhuje s aparátem pořádně praštit, prý to často pomáhá. Mat mlčí a posléze si pobrukuje neidentifikovatelnou melodii...

Projíždíme Fréjus a míříme dál do hor. Skupinka domorodců, hrajících v jednom z městeček petanque, nás inspiruje k zastávce a jednomu plechovkovému pivku ve stínu stromu na lavičce. Když hráči skončí a rozjedou se svými rezatými pic-upy do domovů, pokračujeme i my hledat náš dnešní domov dál do vesnice Fayence...

Tam na nás čeká lesní camp na farmě pana Pierra Simona. Je velký, má i bazén a je relativně volný. O to větší je naše překvapení, když se slečna recepční vydá spolu s námi na druhou stranu campu, aby nám přesně určila místo, kde můžeme vybudovat náš tábor. Je to určitě místo velmi protekční, protože se nachází úplně vzadu vedle kontejnerů na odpadky a naším bezprostředním sousedem je individuum - zřejmě sezónní zemědělský pracovník farmy, žijící tu v rezatém caravanu. Jeho pokusy o nejprve oční, posléze verbální kontakt jsou námi odmítány zprvu slušně a s nutnou mírou vstřícnosti, posléze ostentativním nezájmem a staráním se o vlastní záležitosti - večeři, víno a tak. Chlapík své pokusy periodicky opakuje, pravidelně vychází z příbytku a pokuřuje usazen na oj caravanu, potom k sobě láká nějaké okolo lelkující děti a následně za setmění odchází kamsi do vsi, aby se pozdě v noci vrátil téměř po čtyřech a uvnitř svého pojízdného domova pak vyvolal hádku a následně rvačku mezi sebou samým. Ohlušující rachot zevnitř a zvuky létajícího nábytku naznačují, že si nic nedaruje...

S polévkou, párečky, bagetami, olivami a sýrem v žaludcích, patřičně ovíněni i my uléháme k nepoměrně klidnějšímu spánku. Fouká vítr a schyluje se k dešti.