Roky uhánějí víc, než by se od nich slušelo. Na to si jeden nikdy nezvykne, že mu ze života mizejí ti, co byli dlouhý čas jeho součástí a jsou vlastně pořád, alespoň v každodenním posuzování vlastních kroků a činů jejich očima, v častých podvědomých rozhovorech, v tom odhadování, jak by se kdy zachovali, co by asi dělali a tak...
12.prosince už je to 7 let, co takhle zmizel nejen z mého života Víťa Pavlíček. Po dvaadvaceti letech kamarádství a třináctiletém denním pracovním soužití byl ten střih z 12. na 13. prosince 2006 dost ostrý. Víc řečí okolo netřeba.
Dnes večer piju na Vítka!
