Hrdost národní káže mi v tento významný den alespoň drobný čin vlastenecký vykonati a hold státnímu svátku vzdáti. Anžto nejsem obyvatelem letos volitelného obvodu senátního, abych svou ruku přiložil a sémě Paroubkovo na hnojiště dějin zadupati vypomohl, rozhoduji se cestu na nejvyšší vrchol vlasti s podobiznou presidenta Osvoboditele na srdci pěšky vyšlapati.

Je zlatavý podzim, jemné pavučinky babího léta škádlí mne a šimrají ve vousech. Míšené lesy obepínají Hannapetrovu paseku jako zlatý háv a ranním tichem doprovázejí mé první kroky měkkou travou vzhůru okolo Božích muk až k rozcestí a vstupu do stromoví. Je osm hodin ráno, slunce ukryté ještě za Černou horou rozlévá své paprsky, láme je v nízkých oblacích a doposud hřáti jim nedovoluje. Vstupuji do tichého přítmí smrkovým lesem lehounce nahoru se pnoucí cesty, která poutníka jakoby chlácholila a k příjemné procházce vábila, aby vzápětí prudce rozžehla denní světlo při vstupu na rozlehlou mýtinu a ostřeji do vršku stoupati se jala. Procházím vysokými žlutými travami, v nichž se cesta zvolna mění v pěšinu a občas i ztráceti se počíná. Poté se z pěšiny stává kamenité koryto a zpět, potom v horních pasážích, opět měkká cestička obrostlá kapradím.

Před devátou hodinou ranní, se sluncem již nad obzor vykuleným vystupuji z lesa na planinu v blízkosti Zadních Rennerových bud 1252 metrů nad hladinou mořskou a vydávám se po horské silnici mezi loukami směrem k hřebenu. U Dvorské boudy počíná foukati studený vítr a obloha zatahovati se chystá, pročež oblékám větrovku, neb ač duch stále sokolský, tělesná schrána zvetšelou pozvolna se stává... Moje těšení na ranní kávu v chalupě Na rozcestí ochlazeno jest fičákem a fortelně zabedněnými dveřmi s odkazem na otvírací hodinu vzdálenou ještě nějakých devadesát minut, pokračuji tedy ve svém výstupu dál po červeném turistickém značení po horské cestě nahoru a dolů vlnící se mezi klečí směrem na Výrovku. Výrovka jest taktéž prozatím uzavřena, přes cestu se valí jako v Krkonošských pohádkách televizních bělavé páry nízkých oblaků, kterými modré nebe probleskuje a tímto připomínati se ráčí. Ráno zvolna vstupující do času předpoledního připomínají mi první postavy protijdoucích poutníků mezi Výrovkou a kapličkou na vršku nad Luční boudou. Tu se již mraky stále silnějším větrem hnané nerozpakují cuchati mi dlouhé vlasy, až jsem donucen schovati je do kapuci a cestu v bílé mlze před sebou skrz průzor sledovati. Tu v horách povětří se měniti minutu od minuty neváhá!

Deset minut do desáté hodiny dosahuji patnácti set devíti metrů nadmořských u kapličky obětem hor ku památce vystavěné. Odsud za normálních okolností jako na dlani viděti Bílá louka s Luční boudou jest v sedle mezi Luční a Studniční horou, v tuto chvíli však jen bílo a nevlídno. Po deseti minutách zjevuje se přede mnou z mlhy obří silueta Luční boudy jako zaoceánská loď před rybářskou bárkou, aby opět odrazila mé chuti na tureckou kávu a chvilku tepla. Tabulkou předražené nugátové čekulády z automatu prodejního jsem tedy zavděk vzíti musel a pokračuji dále po roubeném chodníčku přes mokřiny pramenů Bílého Labe. Na samém konci jeho vstupuji již na státní hranici česko-polskou, podél níž putuji zvesela dál, abych po půl jedenácté stanul na úpatí Sněžky u Slezského domu - polské boudy, od které se ku vrcholu klikatí kamenná silnička a pro lezce dobrými botami vybavené i kratší stezka s řetězy a vyhlídkami na ostrých skalních výběžcích do srázu Obřího dolu. Záda oddechujících postav poutníků se tiše zjevují z mračen nebo v nich stejně neslyšně mizí. Je slyšet jen zvuky tu a tam kutálejícího se kamení a tlumené hovory odněkud shora.

Odbíjí přibližně jedenáctá hodina předpolední a zastřený kotouč sluneční odhaluje mému zraku obrysy staveb na vrcholku hory. Po nevelkém prostranství 1602 metrů nad hladinou mořskou pohybují se postavy osob, které sem dopravila lanová dráha z Pece pod Sněžkou přes Růžovou horu nebo sem vystoupaly též svépomocí. Anébrž stále vane ostrý vítr, vyhledávám úkryt v malé místnosti České poštovny, kde se mi konečně teplé kávy dostati ráčí. Uvnitř je příjemně, útulno, avšak těsno u jediného stolu, proto se po slabé čtvrthodince zvedám a vycházím zpět do venku, kde povětří mezitím mlhu a mraky rozehnati stačilo a skupiny lezců se kochati pohledem do vzdáleného okolí pod modrým nebem mohou. Přede mnou se otvírá strhující pohled do hloubky Obřího dolu a na zelený pahorek Studniční hory klečí obrostlé. 

Zde tedy pravý čas, abych vlastenecké své poslání naplnil, butelku českého piva k tomu účelu vynesenou vypil a zapůjčený obraz presidenta Osvoboditele z portmonky na světlo denní povytáhl, leč strachuje se, aby v povětří neuletěl, brzy opět v bezpečí uložiti kvačil. Nezbývá, než vydati se na zpáteční cestu, kterážto za ranní výstup v mlze odmění mne nesčetným množstvím doširoka otevřených pohledů na vršky krkonošské, tu střechu Čech nad zemí zaslíbenou se dmoucí. Odcházím stejnou cestou často otočen a aparátem svým vzdalující se vrchol nejvyšší český co chvíli zachytiv. Kdesi u památného místa obětem hor věnovanému se mi Sněžka ztrácí za mírným jihozápadním svahem hory Studniční.

A tu již má cesta k ouplnému závěru se chýlí, na Výrovce na mne čekají špekové knedlíky a žejdlík českého piva, aby naplníce můj břich jako zátěž do údolí mne táhnoucí posloužily. Mezi druhou a třetí hodinou odpolední se obloha opět zatahuje a já sestoupiv do nižších partií lesních v okolí Hannapetru přemítám, zdali chmurná to obloha předzvěstí nečekaného volebního úspěchu strašlivého Paruba není. Tedy za podobných státotvorných úvah, kupříkladu proč připravovaný zákon o rozpuštění dolní sněmovny není vycizelován do takových podrobností, aby i typ žíravé tekutiny specifikován byl, docházím do vyhřáté světnice naší chalupy plné žen a dětí. 

Tak tedy končí můj výstup horský vlastenecký. Amen.