Když mi přede dvěma roky v pátek 11. května Zuzka zavolala z nemocnice, že se pro ni našel dárce, zatnul jsem zuby a reagoval, jako by mi oznamovala, že konečně sehnala boty, co tak dlouho nebyly k mání. Dali jsme si s Lukim venku na zahrádce pivo a já se při všech následujících telefonátech, které ještě do večerní operace následovaly, úpěnlivě vyhýbal ujišťování, že všechno dopadne dobře, protože už jenom vyslovení toho jakoby připouštělo možnost, že to dobře dopadnout nemusí.

Během noci pak našim dětem skončilo dětství a mně se život obrátil vzhůru nohama, přestože jsem jako každý, kdo má moc moc rád, sobecky věřil, že to jednou budu já, kdo svý lásce způsobí zármutek.

Už dva roky žijeme dál, čas letí jako blázen, ale všechny ty obrázky na sítnicích noci jsou pořád stejně ostrý dvaadvacet let dozadu ...

Všechny básně už byly napsaný. Děkuju všem, co jsou mi jakýmkoliv způsobem nablízku, bez každýho z vás by život stál o kousek víc za starou belu, ale takhle to celkem jde. Musí.
Děkuju za každou kytičku pro Zuzku, co jich za ty dva roky už bylo. Děkuju, děkuju, děkujeme. Vím dobře, že najsem sám, komu Zuzana schází.

A taky posílám plivanec kundě zlodějský, co si zase v březnu přilepšila růžema, který jsem Zuzaně donesl na hřbitov k narozeninám. Máš zase možnost...

Je jaro, spousta věcí je jinak, jestli dneska už nebudete řídit, dejte si se mnou panáka a vzpomeňte si na Zuzku. Ahoj...