Miláčku, je sobota večer, svátek mají Zuzany. Všechno nejlepší na druhej břeh. Snad to slyšíš, snad to cítíš...
Moc se v těchhle věcech nevyznám, jsem starej skeptik, však mě znáš. A ty dopisy, co Ti občas píšu a ze svýho heartdisku halabala přeparkovávám na harddisk počítače, jsou jenom berličkama, co mi pomáhají trávit večery bez Tebe a přece s Tebou...
Dnes máš svátek a ke třetí ráno to budou tři měsíce, co jsi odešla. Krucifix, je možný, že čas tak zoufale rychle letí? Nebylo to snad včera, maximálně předevčírem? Tvoje jarní kabáty visí pořád na stejným místě, serepetičky v koupelně a na nočním stolku dál čekají, až vejdeš, vezmeš je do ruky, vetřeš si je do vlasů, do kůže a tak.
Kluci užívají zbytky prázdnin. Matěje jsem dnes odvezl se starouškama do Krkonoš. Asi bys ho nepoznala, jak se za poslední čtvrtrok vytáhnul a jakej je z něj chlap... Zůstal jsem v naší domácnosti definitivně nejmenšího vzrůstu, mám nejmenší boty, jen se Štěpánem neúspěšně soutěžím, kdo toho míň sežere.
Štěpán je na soustředění, odjel včera, poctivě se průběžně hlásí, trpělivě snáší moji dozajista nesnesitlnou starostlivost, zvlášť, když řídí auto. Fakt si na kluky nemůžu stěžovat, můžeš zůstat klidná.
Sedl jsem si dnes v podvečer u Tebe a listoval telefonem, kde mi zůstalo osmdesát Tvých zpráv. Musel jsem vypadat jako blázen, co chodí na hřbitov esemeskovat. Znovu jsem je pročítal, včetně všech tak odzbrojujícím způsobem praktických a věcných, stejných, jaká jsi dokázala být navzdory svému stavu a všem věcem okolo. "Bacha na klíšťata, nezapomeň na všechny očkování " psala jsi 9. května. Neboj, kluci oba dostali poslední pigára a můžou v klidu do lesa... I všechny ty zprávy o tom, jak je to pořád i po dvaceti letech mezi náma dvěma, mám pečlivě uložený. Mám i ten Tvůj zmuchlanej papírek, co začíná: "...pokud tuhle noc už neustojím, věř, že jsi tou mojí největší láskou v životě a miluju tě všemi srdíčky co mám..." Tu noc jsi tehdy ustála moc dobře, líp než já. Ta zlá přišla o týdny později...
Asi se ptáš, proč věci tak moc osobní neuložím zase jako vždycky do zaheslované temnoty pevného disku a ausgerechnet tenhle dopis Ti posílám v otevřený obálce, do který může kdokoliv nakouknout. Miláčku, z každého příběhu by mělo vyplynout nějaké to poučení, znáš mě - starýho didaktika :) A pokud alespoň někdo z těch, kdo nám do toho dopisu nahlídnou, pochopí, jak nikdy, zoufale nikdy není dost brzo říkat tomu druhýmu, jak moc ho máš rád a co pro tebe znamená, bude i naše trápení o kapku snesitelnější a dostane ve své neuchopitelnosti smysl... Do nejdelší smrti si budu vyčítat, že jsem Ti právě tohle neříkal častěji, i když dobře vím, že jsme měli jasno...
Měj se tam tak krásně, jak to jen jde, Zuzko! Myslím na Tebe a mám Tě rád, mám Tě rád, mám Tě rád, mám Tě rád, mám Tě rád...
Petr |
|
