den4 - cernypetr

Je pondělí 14. srpna, probouzí nás  čistě modré nebe protkané korunami stromů v kempu. Chystá se slunný den, jeden z takových, o jakých jsme před naším odjezdem snili večer co večer v upršených Pardubicích nad sklenkami pěnivého moku. Nezbytná káva, Mat se Štěpánem ochutnávají Patem nabízený libanonský chléb, který však nemůže obstát v nerovné soutěži s nadýchanou křehkostí bagetek. A ovšem "energie na celé dopoledne..." Ranní hygiena je nezbytná, nutí nás k tomu potřeba pocitu osobní čistoty v pozvolna se zaneřáďujícím interiéru automobilu...

Pakujeme tábor, vtěsnáme jej do objemného kufru našeho vozu a tachometr začíná ukrajovat další kilometry. Dnes jich bude možná nejméně z celé naší cesty. Kvantita bude nahrazena nepopiratelnou kvalitou. První cíl naší dnešní etapy jsme viděli na obzoru již včera z výhledu na papežském chateau - Avignon.

Počasí je dnes vskutku ukázkové, po kupovité oblačnosti v oblasti Ardéche nás tentokrát provází stoprocentní blankyt a umocňuje tak naše zážitky z věží Avignonu, města, které se na první polovinu 14. století stalo postupným sídlem pěti papežů, nucených opustit Řím. Do města přijíždíme relativně brzy - okolo desáté hodiny. Vítají nás téměř liduprázdné ulice a zatažené rolety obchodů.

1. listopadu 1950 bylo papežem Piem XII. vyhlášeno dogma o nanebevzetí Panny Marie, které katolická církev slaví 15. srpna. Nejprve považujeme poklid v ulicích města za tento nadcházející svátek, nicméně později nám dochází, že zde se prostě život probouzí o něco později, než jsme zvyklí. Jak se blížíme k náměstí před papežským palácem, turistický provoz začíná houstnout. Uličkami starého města se proplétají mezi houfy návštěvníků přeplněné vyhlídkové vláčky. Stoupáme po širokých schodech paláce, obdivujeme interiér kostela s vysokou žebrovou klenbou a pozlacenou Pannou Marií na vrcholku věže.

Slunce nám začíná připalovat nosy, když kráčíme dál do palácové zahrady kolem obrovských stromů, které podpírají trojnožky z neméně obřích klád. Stoupáme na plošinu, ze které je výhled na Rhonu a proslulý Pont d'Avignon - most náhle končící uprostřed toku řeky. Kocháme se, fotografujeme, proplétáme se mezi ostatními turisty, kteří činí totéž, a potom se obloukem kolem umělého jezírka vracíme na terasy pozvolna se svažující zpět k paláci. Náměstí už žije na 100%, je těsně před polednem, vyslechneme dvě cover verze písní Erica Claptona (velmi povedené) od pouličního umělce a vracíme se městem, abychom poobědvali v jedné z restaurací a v další u sklenky piva načmárali pohledy, které nás týden po příjezdu z dovolené dostihnou v našich pardubických kastlících.

Pokračujeme dál na jih s krátkou zastávkou u jakéhosi kláštěra. Štěpán též plánuje odbočku na tzv. "Alpičky" - malé pohoříčko položené kousek od naší cesty. Odbočujeme tedy na Chateau des Baux, kde vládne turistická histerie, není kde zaparkovat a permanentně se pohybujeme na hraně kolize s podobně bloudícimi vozy. Bez zastávky tedy jedeme dál.

V roce 1888 opustil Vincent van Gogh Paříž a odstěhoval se do jihofrancouzského městečka Arles, aby zde vytvořil svoje proslulé obrazy slunečnic, ložinici s kulervoucí perspektivou, pohádal se s Paulem Gauginem a následně věnoval jedné z místních prostitutek svoje levé ucho. Po téměř sto dvaceti letech sem dorážíme i my s mnohem skromnějším záměrem - chceme zde prožít klidné odpoledne a nechat se ovívat lehkým větříkem, který jakoby stále nesl vůni žluté olejové barvy...

Stoupáme uličkami k prastaré areně, Štěpán se zadrhává v obchodech a impulsivně nakupuje tu laskominy, tu třpytivá trička pro svoji dceru. Pat odhaduje, že vítr proplétající se úzkými prostory historického města je tou pravou výzvou k tomu, aby si za pár evropských šušňů zakoupil slamáček s širokou krempou, kterým se vyrovná svým spolucestujícím a jejž bude následně několikrát nahánět v prachu cesty. Posléze procházíme ulice v Arles, usedáme na kašnu na Náměstí Republiky před radnicí, obdivujeme úzké gotické oblouky kostela, abychom tuto nádhernou návštěvu zakončili procházkou po břehu sílícího toku Rhony, která jakoby už cítíla své cca 40 kilometrů vzdálené ústí do Středozemního moře.

Obracíme náš vůz na sever a vracíme se přibližně o patnáct kilometrů zpět směrem na Avignon do Tarasconu se dvěma pevnostmi, kde na nás čeká camp "Tatarin", přívětivá loučka v samém centru města. Okolo šesté rozbíjíme tábor vedle dvou hochů z Holandska, kteří působí, jako když jsou na svatební cestě, a vyrážíme na obhlídku ulic, spojenou s obstaráním pochutin na večerní sezení. Proplétáme se arabskou čtvrtí s mírným strachem o své životy a za téměř 25 euro pořizujeme obsáhlý nákup - především dostatek vína, sýrů a baget, dále různé paštičky, okurky, olivy a další. Pat si konečně pořizuje lžíci, kterou zapomněl doma a dosud ji suploval kávovou lžičkou zapůjčenou od Mata.

Po návratu do campu vypuká opulentní gastronomická slavnost na provizorním stolku z papírové krabice a složené karimatky. Pijeme hojně víno a tláskáme dohromady všechny ty dobroty. Ještě že máme stále něco fernetu, který na závěr večírku (cca kolem půl druhé ráno) stabilizuje naše zažívání. Uléháme do svých stanů po náročném dni plném zážitků, spokojeni a přiopilí...

Bonne nuit, Vincent!