den2 - cernypetr

Je sobota ráno, 12. srpna. Probouzíme se v garsonce uprostřed Štrasburku. Traduje se o Štěpánovi, že spí dlouho, vstává po jedenácté hodině a do odpoledních hodin je velmi těžké s ním navázat kontakt. Nutno hned na počátku tohoto vyprávění zdůraznit, že naše společná dovolená tento mýtus částečné bourá, protože po většinu dní je právě Štěpán tím, kdo opouští lože první, zapíná hudbu, rachtá nádobím a kempinkovým nábytkem, případně spouští fotoaparátu. Tak i toto ráno nás budí ostře odpálený Jimmy Hendrix a Štěpán vyráží do ulic pro bagety a sýr (alespoň jak se domnívá), aby se vrátil za relativně dlouhou dobu a spolu s bagetami donesl místo sýra kyblík bílého jogurtu, který následně zhnuseně zanechá Pavle v ledničce.

V 9:45 vyrážíme po dálnici ze Štrasburku směrem na jih. Dnes nás ještě čeká poměrně dlouhá cesta po čtyř- až šestiproudé žíle, přerušené sem tam nějakou tou benzínovou pumpou a odpočívadlem. Jízdu si zpestřujeme poslechem desek, které jsme s sebou každý nabrali, a Štěpán spolucestující pozvolna zasvěcuje do svého způsobu jízdy, který se vyznačuje relativně rozvážných klidem ve chvílích, kdy silnice je rovná a prázdná, slunce svítí správným směrem a není žádný časový skluz. Ve chvíli, kdy je tato vzácná rovnováha jakýmkoli způsobem narušena a řidič je přinucen začít aktivněji řešit vzniklé situace, Štěpán se proměňuje ve starostlivého hostitele ve svém voze, začíná otevírat nejrůznější skryté "etujky" a co chvíli se ptá: "Chce někdo žvýkačku?" nebo "Můžete mi podat lahev s vodou?", případně začíná přeprogramovávat Anču a zadávat jí nerůznější záludné úkoly. Budeme mít dostatek času zvyknout si na to...

Projíždíme Lyonem dál na jih po dálnici, ale pomalu se blíží místo, kde ji opustíme a začne naše skutečná klikatá cesta po francouzském jihu, plném údolí, hor, mostů, kamenných městeček, vinic a levandulových polí. Vjíždíme do zelených kopců, kterými se točí silnice na říčkou, fotografujeme na první zastávce za dálnicí, pozorujeme dole pod námi řeku a akvadukt, který ji kříží.

Kolem šesté večer dorážíme do městečka Noniéres a naši jízdu přerušujeme krátkou vycházkou a pasivní účastí na pokutových kopech místních kluků na parkovišti.

Blíží se večer a nás čeká úkol najít první nocleh pod stany. Dorážíme do městečka Le Cheylard, kde objevujeme "municipal" camp za hezkých jedenáct euro pro všechny i s autem a dvěma stany. Vše je spravedlivě rozděleno. Štěpán spí sám, proto má větší stan, Pat s Matem se v rámci úspor rozhodují spát spolu a proto si staví stan menší. Samotná první stavba si nezadá s legendárními etudami Pata a Mata, které známe z profláklých večerníčků, ale postupem času se naše zručnost výrazně zlepšuje. Naopak sestupnou tendenci má naše schopnost stan ráno dokonale zabalit. Zdá se, jakoby každým dnem trochu nabýval, případně se zmenšoval vak, do kterého jej vždy musíme uložit...

Po vybudování tábora v zadním traktu campu pod rozsochatým stromem poprvé rozkládáme kempinkové židličky, které pořídil Štěpán a sklidil za to nejprve zálesácký posměch. Velmi brzy ovšem poznáváme, že už nejsme nejmladší a že je mnohem pohodlnější si se sklenkou sednout do křesílka, než lehnout na (často mokrou) zem (a nic jiného by nám, přiznejme se, nezbývalo...) V průběhu cesty jsme to také několikrát Štěpánovi zdůraznili a na samém konci výletu ho odměnili pivem odpáleným v interiéru jeho vozu - o tom však až později...