Deep Purple u Slavkova - cernypetr

Bitva u Slavkova v prosinci 1805 znamenala drtivé vítězství Napoleonovo nad vojsky Ruska a Rakouska. Naše výprava na koncert legendárních Deep Purple do zámecké zahrady však v neděli připomínala spíš Waterloo. Iniciátorem nedělního výletu byl můj dobrý soused Jirka, se kterým si už leta slibujeme, že na nějakou tu muziku vyrazíme (naposled nám to ovšem vyšlo, tuším, v roce 1994 na Pink Floyd...)

Přibrali jsem do vozu čerstvého padesátníka Lukiho (takže jsem byl nejmladší z party) a v nedělním odpoledním dusnu vyrazili na Moravu. Jirka prosadil pohodlnější cestu po dálnici přes Olomouc a Prostějov, což je cca o 40 kilometrů delší cesta (doma mi tvrdil, že si zajedeme tak 15 :) ) , která stejně jako původně zamýšlená přes Svitavy končila v koloně návštěvníků koncertu cca 4 kilometry před Slavkovem. Do zalidněného areálu zámku jsme se dostali okolo sedmé večer, takže z předkapel, které hrály asi od pěti na nás čekal už jenom Progress2. Hoši - pasažéři - se počali napájet pivem, zaposlouchali jsme se do Knihy Džunglí, když cca po půl hodině koncetru byla muzika přerušena pořadatelem s tím, že se na nás žene přívalová pohroma a že se máme všichni (asi 12000 lidí) radši někam schovat a hlavně vypadnout od podia, kdyby nastal "kolaps stejdže".

Namísto smrti pod lešením jsme tedy zvolili nebezpečí popálenin x-tého stupně od blesku pod vysokým košatým stromem (stejně jako velké množství dalších návštěvníků koncertu - protože stromů je v zámecké zahradě požehnaně) a dalších čtxřicet minut čekali, kdy že to příjde.

Když to přišlo, stálo to za to.

Mohutná koruna stromu nás chránila před vodou asi dvě minuty, pak už bylo jedno, kde stojíte... Jirka prchnul na volné prostranství, já, když už to vypadalo, že můj mobil a foťák odplavou do věčných lovišť, jsem si dal zrychlený přesun do auta (cca 1-2km běhu v bahně, tmě a mezi padajícími větvemi), jediný tvrďák Luki stál pod stromem a vzýval hromy blesky. Byl to taky on, kdo mi posléze dal do auta zprávu, ať se na návrat do areálu vyseru, že koncert byl definitivně zrušen... Takže jsme se nakonec všichni tři shledali na parkovišti, převlíkli každý, co měl suchého a v čase předpokládáného konce koncertu vyrazili v koloně zpět do Čech. O půl druhé v posteli.

Koncert byl přesunutý na druhý den - pondělí...

Naše udatné společenství se na druhý den rozpadlo stejně jako Lukiho lístek, který mu jeho poctivá a pilná žena Mirka hnedle ráno strčila i s kalhotama do pračky... Martin se s pozůstalostí po vstupence, jejíž platnost byla posunuta na náhradní koncert, neodvážil do Slavkova vyrazit a ministerský úředník Jirka, zpočátku nalomen, nakonec zůstal na odpolední poradě a svůj o něco méně rozhadrovaný lístek jednoduše oplakal. Zůstal jsem tedy sám zdaleka nerozhodnut, jestli dlouhou cestu opakovat sólo. Moje dilema však vyřešil firemní kolega Tom, jehož dobré srdce ho vyhnalo zakoupit si ještě na poslední chvíli lístek a dokonce nabídnout pro dnešní den i funkci řidiče. Tož nebylo co řešit... Sice nás po cestě zradila klimatizace v Tomově Fordu, takže hrozilo, že za Brno dojedeme totálně na maděru, ale nakonec jsme to s loktama ven přežili a opět okolo sedmé (stejné kolony) dorazili do míst, která mě nebyla neznámá, jenom se v aleji válelo o trochu víc větví, než v neděli před bouří...

Jedno pivko do vyprahlých krků a dvacet minut po osmé už dav bouřlivě vítal Rogera Glovera, Iana Gillena a ostatní členy kapely s jejich skladbou Highway Star z dvojalba Made in Japan. Během hodiny a půl dlouhého koncertu zazněly asi tři skladby z aktuálního alba "Now What?!", jinak se sázelo na osvědčená čísla z desek In Rock, Machine Head, Perfect Strangers atd... Tradičně je show dělená na části rozsáhlými sóly kytary, bicích a neodmyslitelných kláves. Právě po exhibici Dona Aireyho (opět dostal hlediště do varu zařazením motivu z Vltavy) se dál už valily jen prověřené pecky jako Perfect Srangers, Smoke on the Water nebo přídavková Black Night s geniálním kytarovým riffem, který je symbolem hardrockové doby.

Tedy nic překvapivého, nic zásadně odlišného od koncertu, který jsme viděli v roce 2010, ale i tak perfektní vystoupení, které si člověk i díky prostředí a atmosféře dokázal pořádně užít...

Dál už je to stejné. Před jedenáctou v koloně směr Brno, o půl druhé v posteli. Tentokrát však nasucho a s vyhučenou hlavou.

Howgh.