S pětiměsíčním odstupem jsem poslepoval pár telefonních záběrů z loňského listopadu. Unikátní vystoupení doyena světového blues Buddyho Guye!

6. února byla v na Staroměstské radnici zahájena výstava vítězných prací soutěžní přehlídky profesionálních sportovních fotografů "SPORTOVNÍ FOTOGRAFIE ROKU".

Končí leden nového roku, měsíc jakoby nanečisto, jakoby teda vlastně ještě nic pořádně nezačalo. I Číňani to nechávají na únor.

Milí kamarádi (Vy, kteří sem ještě tu a tam zabloudíte, abyste zjistili, že nic nového nepřibylo a že když něco, tak spíš někde na Facebooku nebo na Instagramu)! Přeju Vám ze svého mezisvátečního krkonošského exilu "alles gute" do toho roku 2019! Tak fakt jen samé dobré zprávy!!!

Zažít BluesAlive v Šumperku týden po pražském koncertě Buddyho Guye je tak trochu jako vyrazit do "domu lásky" bezprostředně po souloži století.

V našem hotelovém pokoji visí po stěnách celkem čtvery historické hodiny. Je to takovej hodinovej hotel.

Začaly nám prázdniny a my už tradičně na Hanapetru... Prvních pár fotek (zcela zaměnitelných s fotkama loňskýma, předloňskýma...) najdete ZDE.

V úterý 19.června jsme se s hochy z naší firmy vypravili do Kongresového centra - tedy blahé paměti sjezdového paláce a jeho plyšových lenošek, které pamatují ještě zadnice komunistických pohlavárů. Po šesti nebo kolika letech do Prahy zavítal sám Ringo Starr se svou hvězdnou kapelou.

Nikdo nemládneme. Omleté moudro praví, že svůj věk cítíme nejvíc na svých dětech. Tak nevím, jestli bych měl v den třicátin svého syna cejtit nostalgii a smutek ze stáří, nebo se těšit z toho, že ještě žiju a cítím se relativně zdráv...

...aneb když se jaro vyvede. Několik fotek z víkendu na chalupě.

Chce-li být člověk důvěryhodný, měl by být především spravedlivý. I tam, kde mu nátura napovídá, že by se snad trochu té nespravedlnost ve jménu dobré věci sneslo.

Mockrát už jsem psal o tom, kolik zdánlivě nedosažitelných hudebních snů jsme si po roce 1989 splnili.
V osobě Boba Dylana je to zcela určitě jeden z nich, v mém případě ten z nejzásadnějších. Z dob, kdy ještě vstupenky na koncerty nebyly unifikovanými vyjetinami z domácí tiskárny, byly originální a krásné, mi zůstala ta z roku 1994.

Tak nám na tom našem fejsbůku některé poslankyně Burešovy firemní partaje, co byly v sedmdesátých letech ještě daleko na houbách, sdílejí skandální archivní fotografie z páně Kalouska pionýrských dob.

I v Pardubicích jsme se tedy sešli a cca šestisty hlasy požádali naše poslance, aby se porozhlédli po dlouhých chodbách ve Sněmovní, jestli se tam náhodou nepotuluje někdo bez funkce, kdo by byl v čele oné nešťastné komise přece jenom menším výsměchem celému polistopadovému vývoji.

V pátek 16.února jsme vyrazili do kina na film "S láskou Vincent" (Loving Vincent). Píšu vyrazili, protože normálně máme kino (tedy to, co zbylo z pardubických kin) přes ulici. Bohužel obě multikina v našem městě jedou program víceméně přes kopírák a cokoli, co vybočuje z průměru, abyste hledali lupou. Návštěvnost podle toho vypadá...

Milý deníčku,
jak se tak koukám, od podzimu ani čárka, maximálně tak nějaký ty posty na fejsbúk nebo instagram... A přitom život stále sviští a my s ním. Vánoce se převalily, prezidenta máme novýho, i když vlastně starýho, nějakou tu kultůru jsme zvládli. Dílem už prostě navždycky zůstanu lajdákem a pečlivé oprašování domény cernypetr.com zůstane minulosti, těm pionýrským dobám telefonního tů-tů internetu a době kamenné, co se sdílení čehokoliv týká. Abych to tu však nenechal jen tak zarůstat trávou a kopřivama, čas od času musím přece jen něco odložit i sem, do relativního soukromí, na adresu, kterou zřídka navštěvují moji blízcí a která je takovým mým osobním archívem, ve kterém občas hledám něco z dávné i nedávné minulosti.